Odvaha

2. prosince

Dnes se chci věnovat ODVAZE. Odvaha má v mém životě mnoho podob. Některé si ani neuvědomuji, jiné odvážné momenty se naopak pevně vepsaly do mé paměti a čerpám z nich, když potřebuji, obrovskou sílu.

Odvahu mám třeba,i když si vezmu příliš krátké šaty, když mám před důležitým setkáním a vyrazím "na blind, bez přípravy", když si před koncertem, který celý zpívám, dovolím neudělat hlasovou přípravu a důvěřuji tomu, že to přirozeně zvládnu. Trochu jiný druh odvahy potřebuji, jakmile se zastávám cizího člověka v nesnázích, protože se mi něco v situaci nezdá v pořádku a vstoupím "do konfliktu".
Odvahu potřebuji, když říkám pravdu sobě, i druhým. Přiznat popravdě, jak věci jsou, bez pocitu selhání nebo nepatřičnosti, v rovnosti s druhými, chce velký kus odvahy. Stát při sobě, s grácií a klidem, je mistrovské dílo, vyžadující cvičení, vytrvalost a soucit. Pokaždé, když se mi něco takového podaří, zažívám vnitřní pocit vítězství a radosti, které se nedá srovnat s ničím, co přijde ke mně z venku.

Co využívám, proto, abych mohla být odvážná? Opírám se o svou VNITŘNÍ SÍLU /zdroj energie/, VNITŘNÍ KOMPAS (na oprávněnost rozhodnutí), VNITŘNÍHO GENERÁLA (ten rázně zavelí a ovládá automaticky každou vypjatější situaci) a dále je to prostě INSTINKT.

Co nevidím? Že jsem byla sice mockrát odvážná pro druhé - cizí lidi, pro vlastní maminku, moje děti, pro bratra, když mu "kamarádi" chtěli jako malému "nabančit", dokonce i vlastního psa jsem tělem bránila při rvačce (psů:-)).

Jediný, koho jsem málo odvážně bránila, jsem byla já. Často jsem obětovala sebe. Pro záchranu "vztahu", který stejně skončil tak rychle, jak začal, pro záchranu "představy o mamince/tatínkovi/rodině", pro iluzi vlastní "dobroty", flexibility a "moudrosti". Tolikrát jsem zcela zbaběle spolykala pravdu o tom, jak se cítím v určité situaci a co bych vlastně nejvíce potřebovala. Tolikrát jsem se "zaprodala" pro druhé a jejich potřeby, že jsem se pozapomněla ptát se na ty své.

Teď si uvědomuji, že ta největší odvaha je STÁT PŘI SOBĚ, BÝT PRAVDIVÁ za všech okolností, zvolit si CESTU PŘEKONÁVÁNÍ STRACHU, ať už to představuje cokoli. Zpovídat se na konci pouti budu jen Bohu/Vyšší inteligenci a sama sobě. Stála ta sranda za to? Byla jsem svojí nejlepší verzí nebo nepovedenou kopií někoho, koho jsem si vzala jako předlohu, protože byl tak cool?

Napsat komentář

Novější Příspěvek Starší Příspěvek

Máte zájem o spolupráci?

Pojďme se setkat (on-line, telefon) a během 30 minut mi řeknete, co řešíte a zjistíme zda a jak bych Vám mohla pomoci.

Kontaktovat →