„Naše“ lípa na chatě, kousek od Prahy.. Nikdy nebyla takhle nádherná, impozantní, sytě zelená, obsypaná květy, tolik omamné vůně jako letos, to si nepamatuji…
Kolikrát jsem jí možná v minulosti míjela, jen se záměrem co nejrychleji otrhat a nasušit její květy, v hlavě tisíc myšlenek na to, co se stalo, co se děje a co se stane. Totálně nepřítomná ve svém těle a v tomto momentu. Honící pes, který nemůže dohonit sám sebe.
Poslední roky byly pro mě ve znamení intenzivního učení, objevování, ale popravdě také úniků. Obrovských nálezů a ještě větších ztrát (nebo opačně)? Zjistila jsem, že všechny ty objevy potřebují své místo v mém životě, potřebují opečovat s láskou, stejně jako ty staré programy, které mi v mnohém pomohly (třeba i zachránit život). Že pochopení něčeho je prostě jenom začátek nové cesty. Že odložení mých vlastních „příběhů“, kterými jsem sama před sebou slavná, chce také svůj čas…
Děkuji za celý ten proces. To, co jsem se naučila o svém fungování a své přirozenosti. To, kam patřím, i kam nepatřím. Kdo jsem a kdo nejsem. To teď mohu všechno odložit a nechat plynout. Stejně jako sladkobolný příběh oběti nebo hrdiny, spasitele nebo blázna. A být tím, či oním nebo nikým…
Tak se vracím k té krásné lípě. Lehám si pod ní. Zpomaluji. Zjemňuji. Zastavuji. Dýchám. Žiji. Děkuji…
