To přece musím zvládnout!

3. dubna

V únoru se kvůli vážnému zdravotnímu problému v naší rodině změnila významně rovnováha sil. Byla jsem okolnostmi a svědomím vedena k tomu přehodnotit a přenastavit své priority tak, abych byla schopna do svého programu zahrnout i pravidelnou podporu, péči, dohled, komunikaci s lékaři, logistiku vyšetření a vše potřebné kolem nemocného člověka. Píšu to proto, že jsem v té době zápasila s vnitřním přesvědčením, s nímž zápásíte možná nyní i Vy, a to přesvědčení bylo – TO MUSÍM ZVLÁDNOUT (SAMA), MUSÍM BÝT SILNÁ A ZÁROVEŇ EMPATICKÁ A DĚLAT VŠECHNO PRO DRUHÉHO, MUSÍM…  

Tahle přesvědčení a mé "selhávání" (byla jsem moc tvrdá, trvala jsem na svém, tlačila jsem, konala bez požádání, nedělala jsem vždy laskavě, prostě jsem nebyla Matka Tereza) mě připravily o značnou dávku energie. Nebýt mého syna, který mi v pravý čas položil tu nejdůležitější otázku: „Mami, co teď nejvíc potřebuješ, jak Ti můžu pomoc?“ a mé upřímnosti a odvahy tu pravdu vyslovit, bych tahle vnitřní muka asi pokládala za strach ze selhání, perfekcionismus atd. A přitom tam toho bylo mnohem víc.

Tak jsem si to dovolila vytáhnout na světlo světa, pojmenovat to a uvědomit si, že jsem prostě jen člověk z masa a kostí. Jako ostatní. Ano, jsem empatická a extrémně vnímavá, ale zároveň mám své energetické limity a hranice. Nejsem svatá a občas si dovoluji být i vzteklá a netrpělivá, trvat na svém a dělat věci podle vlastního (ne)zdravého rozumu. A nejsem tady pro druhé, ale primárně pro sebe. Můj život za mě nikdo neodžije. A já nemohu žít život někoho jiného.

Prosím, abyste na svá destruktivní přesvědčení mysleli, až na sebe zase budete příliš tlačit, zvláště teď, když nemůžete excelovat ve firmách, podávat výkony a být za to plácáni po ramenou, kdy se Váš svět třeba smrskl na několik stěn, pracovní zápřah, děti, skákající Vám po hlavách a připálené pánve na plotně nebo jen pro spoustu lidí všudypřítomná samota a oddělenost, pocit nesvobody a primárního ohrožení nebo cokoli nesnesitelného…

Jen se zastavte a najděte ty myšlenky a přesvědčení, která Vás nenechají dýchat a zkuste se s tím vším obejmout. A přijmout se i s tou nedokonalostí, zranitelností, slabostí, s těmi všemi úlety, náladami a prohrami. Nebo když to nepůjde, najděte si někoho, s kým o tom můžete mluvit. Parťáka, který Vás bude podporovat na Vaší cestě k sobě tak dlouho, jak to bude potřeba. Možností je dost i teď v online režimu.

Když jsem připustila svá přesvědčení a nechala jim prostor, jaký jim náleží, ne větší, přišla do mého života SPOLUPRÁCE. POMOC a ODPOČINEK. KLID, že dělám přesně to, co mohu a to je zrovna to nejlepší...

A jak to máte Vy? Co Vám pomáhá v krizi? Jak se Vám daří potkávat se sami se sebou?

2 komentáře

  1. Katka Hejná

    4. 4. 2020 at 9:26

    Milá Markétko,

    ano, je to momentálně duchovní a životní škola jako nikdy předtím.
    První týden jsem vůbec nemohla dýchat. Zjistila jsem, že se hrozně zlobím, na vládu, na děti, na manžela a hlavně na sebe. Že to nezvládám, křičím na děti, pláču, je mi špatně i fyzicky. Měla jsem pocit, že to nevydržím a zblázním se.
    Zloba se postupně měnila ve strach, ne z nemoci nebo o své blízké, s tím jsem v klidu, ale strach ze zákazů, nesvobody, izolace nebo třeba procházek, protože náš mladší synek roušku nosit odmítá.
    Je zajímavé sledovat, jak se pocity mění, jeden den jsem úplně v pohodě, další den naprostý propad. Ano, je potřeba to přijmout, plyne to pak lépe, některé dny mi to ale připadá jak úkol hodný zkušeného jogína, jak říká Jarda Dušek. 🙂
    K tomu bych přidala respekt k sobě samé, můj životní úkol.
    Často teď čtu, kolik prostoru máme pro rozvoj, co nám to ukazuje… I přesto se na sebe nezlobme, když to nejde a buďme k sobě laskaví i když se nám některé dny nedaří.

    Pěkné dny přeji.
    Katka

    Odpovědět
    • Markéta Odvárková

      7. 4. 2020 at 8:37

      Milá Katko, děkuji Ti za komentář. Děkuji za Tvou obrovskou upřímnost. Ne každý je schopný si přiznat, co se v něm děje a pojmenovat všechny emoce, které jím cloumají. To, že tohle dokážeš, znamená velmi mnoho. To, že dokážeš sledovat, v jakých vlnách a co se zrovna odehrává, je skvělé. Vím, že Ti to nepomůže do stavu, že se nic nebude dít a nic negativního se nebude v Tobě odehrávat, ale tím pozorováním možná zjistíš, jak se určitě věci opakují, odcházejí a zase přicházejí, třeba v jiné podobě a pak jdou zase jinam a někdy zmizí úplně. Myslím, že jsme v náročném období a kolikrát vnímáme věci, které vůbec nejsou naše, prostě jsou ve společném „(ne) vědomém“ poli a my je intenzivně vnímáme. Také to pozoruji, mně se to ještě spojilo se strachem a péčí o maminku, jakoby se to všechno obrovsky zesilovalo. A tak nezbývá než to se sebou vydržet a umět si udělat trochu „dobře“, zasmát se, zastavit se, zkusit krátkou meditaci nebo relaxaci, využít cokoli, co dělá radost, každý z nás má něco, co ho přenese ze stresu a strachu k soustředění a tvoření něčeho krásného nebo praktického /podle volby). Přeji Ti hodně síly, zdraví a štěstí a pospolitost v celé rodině a těším se nashledanou v jiných časech!

      Odpovědět

Napsat komentář

Novější Příspěvek Starší Příspěvek

Máte zájem o spolupráci?

Pojďme se setkat (on-line, telefon) a během 30 minut mi řeknete, co řešíte a zjistíme zda a jak bych Vám mohla pomoci.

Kontaktovat →